Mein Kampf ve Švandově divadle

Fraška, v níž se na smíchovském jevišti představí Filip Čapka, Miroslav Hruška, Tomáš Pavelka, Martina Krátká, Petra Hřebíčková a Marek Pospíchal, nás zavede do Vídně na počátku 20. století. Právě tam se vydá jakýsi Adolf Hitler, aby se stal malířem. Ovšem úspěch se nekoná a zamindrákovaný mladík se ocitá na pokraji sebevraždy. Ještě že je na blízku zcela průměrný Žid, který jej hodlá zachránit. Jen při vší té snaze zapomene, že láska k bližnímu může být životu nebezpečná a že doporučovat zoufalcům, aby se věnovali politice, se nemusí jemu ani světu vyplatit. A Bůh? Prý tam byl celou dobu s nimi. Příběh nekončících otázek
a odpovědí, hořkého humoru i tichého pláče, podivných vzpomínek na budoucnost.

George Tabori

(původní jméno György Tábori; 24. května 1914, Budapešť – 23. července 2007, Berlín)

Dramatik, režisér a pedagog, filmař, rozhlasový autor, prozaik a esejista.

George Tabori v sobě nese mnohé z příznačnosti dvacátého století: narodil se v asimilované židovské rodině v Maďarsku, v třicátých letech odchází do Německa, aby se vyučil hoteliérem, záhy je však donucen emigrovat před Hitlerem do Anglie (kde působí jako spisovatel a novinář jeho o šest let starší bratr Paul). Tři čtvrtě jeho rodiny zahynuly v koncentračních táborech, včetně otce, který nepřežil Osvětim. Naopak matce se jako jediné ze 4000 lidí povedlo utéct z transportu. Po získání britského občanství se stává válečným zpravodajem (a přijímá jméno Turner), putuje do Instanbulu, Káhiry i Jeruzaléma. Poté se znovu na krátkou dobu vrací do Londýna, aby od roku 1947 působil v Hollywoodu jako scénárista. Zde se setkává s bratry Mannovými, Bertoltem Brechtem, Elie Kazanem, Lee Strasbergem ad.

Jako dramatik se prosadil až v pětapadesáti letech; o to výraznější stopu však v  druhé polovině dvacátého století po sobě zanechal. Po uvedení jeho hry Kanibalové (věnoval ji svému otci) v New Yorku v roce 1968 byla tato hra následující rok uvedena v západoberlínském Schillerově divadle a zaznamenala nevídaný úspěch.

Tabori se vrací do Německa a následně působí především na německých a rakouských scénách; často však své projekty inscenuje i mimo kamenné budovy (cirkusy, nádraží, tovární haly atd.) a vytváří různé divadelní skupiny fungující jako divadlo-laboratoř. V roce 1987 (ve svých 73 letech zakládá ve vídeňské budově Schauspielhausu nové divadlo, které nazve Kruh). O dva roky později se stává autorem a režisérem Burgtheateru, posléze přestupuje do Berliner Ensemble (vedený Clausem Peymannem).

V roce 1992 obdržel nejvyšší německé literární ocenění – Cenu Georga Büchnera (a to jako první autor nepíšící v němčině).

Mein Kampf (1987) 

Fraška byla napsána v roce 1987 na objednávku vídeňského Burghteateru a uveden tentýž rok v Akademietheatru  Tabori hru sám režíroval a kvůli nemoci jednoho z hlavních protagonistů (Huga Lindingera) musel dokonce převzít part Lobkowitzce. A tak se před publikem objevila zapadlá vídeňská ubytovna počátkem dvacátého století. Zde v poklidu a každodenní hrách přežívají Lobkowitz (možná Bůh, možná zkrachovalý kuchař) a Žid Šlomo Herzl, který se živí prodejem Biblí i jiných knih. Ale už toho má po krk a rozhodne se napsat svoji knihu. Navíc na ubytovnu přichází mladík z Braunau na Innu, který má v plánu přihlásit se na Akademii krásných umění a brzy se světu představit jako geniální malíř. Herzl o něho pečuje, o to víc, když je mladík od přijímacích zkoušek vyhozen. Herzl snáší jeho záchvaty vzteku, rozmary i rozvleklé řečnění a postupně ztrácí vlastní svobodu, svoji lásku Markétku i pud sebezáchovy; neslyší varování Lobkowitze a možná z neschopnosti vzdorovat, možná z přílišné lásky k bližnímu mladíkovi dovoluje prakticky vše. Když pochopí, že je na čase se mu postavit, je už pozdě. Mladík dávno nechce být malířem. Chce svět. Jeho jméno je Adolf Hitler.

Sám Tabori hru označil jako frašku a důsledně používá základní komediální gagy, dvojice Herzl – Lobkowitz jako by místy vystupovali v málem „klaunských“ číslech a zaznívají repliky vskutku z ranku velmi černého humoru (např. I v Mein Kampfu usiluje autor o to, aby pietnost neumrtvila témata, která je nutno uvidět). A tak na groteskním půdorysu vystupuje geneze jedné nenávisti. Nekončící řetěz otázek, jak možná málo stačilo, aby se Hitler-diktátor nikdy nezrodil, aby dvacáté století vypadalo úplně jinak, a zda není občas největším naším proviněním nečinnost.

V Čechách byl Mein Kapmf poprvé inscenován v Realistickém divadle (1990, režie Jiří Fréhar a byl vůbec první Taboriho hrou inscenovanou v naší zemi. Dále pak byla uvedena Divadelní společností Jana Hrušínského (r. Jana Kališová, 2003) či ostravským Divadlem J. Myrona (r. Juraj Deák, 2004).

Hitler: Cením si tvé pomoci, Žide. Až přijde má doba, přiměřeně se ti odměním. Najdu pro tebe nejvýhodnější řešení.                     (citace ze hry)

Synopse hry

Po roce 1900 na jedné chudé mužské ubytovně. Knihkupec (Žid) Šlomo Herzl prodává po nocích různé knihy včetně Bible. Jeho obchod i počínání „kontroluje“ Lobkowitz, až do této doby oslovován Herzlem jako „Pán“ (ve smyslu Bůh). Jednoho dne však Herzla hra přestane bavit a osloví jej Lobkowitzi, ba co víc: ukáže se, že se rozhodl napsat svoji vlastní knihu. Chce ji nazvat „Můj život“, ale to mu Lobkowitz rozmlouvá jako z obchodního hlediska nevýhodné. A po různých pátráních nalézají mnohem lepší název: Můj boj (Mein Kampf). Ten se líbí i nově příchozímu, mladíkovi z Braunau na Innu. A zprvu nesmělý mladý muž, který se do Vídně přišel hlásit na Akademii krásných umění, neboť se rozhodl být geniálním malířem, postupně usurpuje více a více Herzlovy pozornosti a zneužívá jeho péče. A ačkoli se ukazuje marné Herzlovo počínání mladíka přivést k rozumu, ačkoli jej Lobkowitz varuje a pak kamsi zmizí, ačkoli mladík kazí i každotýdenní schůzky Herzla s jeho Markétkou, Herzl mu nadále pomáhá, dokonce jej kryje před samotnou Paní Smrtí. A až příliš pozdě zjistí, že Markétka už je dávno oddána onomu mladíkovi, že Lobkowitz byl celou dobu přítomen, jen on (Herzl) se zapomněl dívat a že Paní Smrt měla o neúspěšného malíře zájem nikoli jako o oběť, ale jako o mocného spojence. A zvuk valčíků se mění v hřmění holínek…

Postupně byly v Čechách uvedeny i další Taboriho hry: Bílý muž a rudá tvář (Stavovské divadlo 1991, r. Miroslav Krobot), Balada o vídeňském řízku (Divadlo Na zábradlí, r.  Jiří Pokorný, 2001) Kanibalové (Pražské Komorní divadlo 2003, r. Jan Nebeský), Goldbergovské variace (Divadlo v Dlouhé, r. Hana Burešová a Divadlo F. X. Šaldy, r. Petr Palouš, 2004).

Inscenace Švandova divadla

Po téměř dvaceti letech se Taboriho hra vrací na Smíchov (opět v překladu Josefa Balvína). K její režii byla přizvána jedna z nejvýraznějších osobností nastupující režisérské generace Anna Petrželková. Její režijní rukopis je typický výrazným výtvarným
i stylizovaným řešením, aniž by však rezignovala na výklad a plastičnost situací. Scéna (představující schodiště jedné z budov vídeňské Ringstrasse) je dílem Tomáše Cillera, výrazné kostýmy, inspirované moderními směry počátku dvacátého století, připravila Hana Kotková. Hudební stránku inscenace zaštítil Petr Hromádka.

Anna Petrželková (nar. 1984 v Brně)

Vystudovala režii na VŠMU v Bratislavě. Mezi její nejvýraznější inscenace patří Cenci v Národním divadle moravskoslezském (Ostrava), Romeo a Julie (Divadlo Petra Bezruče, Ostrava), Blanche a Marie v Městském divadle Zlín či Tichý Tarzan v brněnské Huse na provázku. Byla nominována na Objev roku v rámci slovenských divadelních cen Dosky (2010) a na Talent roku v rámci Cen Alfreda Radoka (2011).

Její režijní rukopis je typický „vizuálně sytou režijní výpovědí“, aniž by však rezignovala na promyšlený výklad a plastičnost situací. Scéna (představující schodiště jedné z budov vídeňské Ringstrasse je dílem Tomáše Cillera, výrazné kostýmy, inspirované moderními směry počátku dvacátého století, připravila Hana Knotková. Hudební stránku inscenace má na starost Petr Hromádka.  V hlavních rolích diváci mohou těšit na Filipa Čapku v roli Šlomo Herzla, Miroslava Hrušku v roli Lobkowitze a Tomáše Pavelku v roli mladého Hitlera. Na jevišti se také objeví Martina Krátká (Markétka), Petra Hřebíčková (Paní Smrt) a Marek Pospíchal (Himmlischst).

            Mein Kampf završuje sezónu s titulem Druhý dech (skutečně Hitler po neúspěšných přijímacích zkouškách dostává druhou šanci, a nejen on; jakkoli různě s ní postavy naloží) a tvoří most k sezóně následující s titulem Druhé housle. Ona podivná společnost podivných vyděděnců, schovaná kdesi ve Vídni, zkrachovalců a outsiderů… včetně Boha.

PŘEKLAD:  Josef BALVÍN

REŽIE:  Anna PETRŽELKOVÁ                                                                            

DRAMATURGIE:   Martina KINSKÁ                     

SCÉNA:  Tom CILLER

KOSTÝMY:  Hana KNOTKOVÁ

HUDBA:  Petr HROMÁDKA

Osoby a obsazení:
 

Herzl – Filip Čapka

Lobkowitz – Miroslav Hruška

Hitler – Tomáš Pavelka

Markétka – Martina Krátká

Paní Smrt – Petra Hřebíčková

Himmlischst – Marek Pospíchal