Dámská část souboru se ponořuje do Mikve
Jako protiváhu k inscenaci Směšná temnota (premiéra ve studiu Na Půdě 14. února), v níž účinkuje ryze mužský živel vydělený z činoherního ansámblu, nachystalo Jihočeské divadlo další zbrusu nové představení, ve kterém si naopak dámy a dívky z činohry užívají monopohlavní jízdu a ponořují se do židovské rituální lázně v kusu s názvem Mikve (premiéra se konala v hlavním sále kamenné budovy 28. února). Strhující děj a skvělé výkony hereček si minimálně polovina hlediště spojí i s příjemným vizuálním zážitkem.
Č. BUDĚJOVICE – V centru dění stojí mikve, rituální lázeň, která se stává nejen místem očisty, ale i prostředím pro sdílení ženských radostí, strastí, tajemství a touhy po změně. Hra odhaluje svět plný předsudků, ale také sílu ženské solidarity a odvahu čelit nepřízni osudu. Autorka Hadar Galron (1970), rodačka z Londýna, která v mládí přesídlila s rodinou do Izraele a vyrostla v ortodoxním židovském prostředí, uznávaná dramatička, herečka, režisérka a scenáristka, nahlíží do intimních chvil žen různého věku a pestrých životních příběhů. Jejich komplikované osudy rozplétá s láskou a humorem. Mikve se stala její nejslavnější hrou a získala řadu ocenění. Od roku 2005 obletěla celý svět.
Mikve v hebrejštině znamená doslova „shromáždění“ či „sebrání“ vody. Je to rituální židovská lázeň s přírodní vodou a musí splňovat určitá náboženská nařízení, aby se mohla považovat za rituálně způsobilou. Základem pro rituální způsobilost mikve je voda s přítokem a odtokem, tedy jakýkoliv vodní zdroj včetně moře, kde proudí voda a není znečištěná chemicky. Mikve slouží k obnově rituální čistoty osobě, která se stala rituálně nečistou. Rituální čistota náleží k základním předpokladům zbožného židovského života. V manželství je povinností ženy očistit se a tím uchovat čistotu rodiny. Rituální lázeň využívají povinně ženy, ale dobrovolně i muži. Prazáklad je popsaný v bibli.
Kamera snímá pod vodou
Hru v překladu Ester Žantovské proslavila na prknech pražského Národního divadla hvězdná herečka Iva Janžurová. Pro Jihočeské divadlo zrežíroval představení Adam Steinbauer (1994), jenž spolupracoval s řadou tuzemských scén včetně Městských divadel pražských, A studia Rubín, Divadla na cucky, Divadla F. X. Šaldy v Liberci a Divadla Polárka. Na budějovické pódium vytáhl Natálii Drabiščákovou (Šošana), Teresu Schel (Šira), Danu Verzichovou (Esti), Táňu Kupcovou (Chedva), Věru Hlaváčkovou (Hindi), Zuzanu Valešovou (Tehíla), Elišku Brumovskou (Miki) a mladičkou Karin Schlegelovou (Eliševa). Scénu a kostýmy vytvořila Magdalena Teleky, hudbu složil Petr Hromádka.
Příznivci činohry Jihočeského divadla dostávají díky Mikvi poprvé příležitost sledovat děj ve formě live cinema. Lidé uvidí herečky na jevišti a zároveň černobíle na filmovém plátně. Akce naživo snímají dva kameramani (chvílemi trochu zastiňují publiku zorné pole) a střihač posílá vybrané záběry na plátno s téměř nepostřehnutelnou prodlevou. „Diváci mohou volit, kam zaměří svoji pozornost a vychutnají si detaily, jindy v divadle skryté,“ připomíná dramaturgyně Olga Šubrtová. „S paní dramaturgyní jsme hledali způsob, jak nalomit inscenační tradici. Live cinema nám umožňuje práci s detailem i záběry pod vodou,“ doplňuje Adam Steinbauer.
Ladislav Lhota
Foto Hynek Glos
Přidej komentář
Muzeum Kouzlo starých časů - Historické oděvy a doplňky 1850-1930
KULTURNÍ PŘEHLEDY PŘEDPOVĚĎ POČASÍ