Dvořákova hudba roztančí i koně na jevišti
Jihočeské divadlo učinilo zdařilý úvodní krok pod letopočtem 2025. Ve Velkém sále DK Metropol na Nový rok uvedlo Slovanské tance od Antonína Dvořáka v jevištním provedení baletního souboru za doprovodu divadelního orchestru, který přednesl kompletní šestnáctidílnou partituru bez jediného škrtu, zato s velikou přesností a čistým zvukem. Včetně premiéry 1. listopadu se konalo teprve třetí představení, do třetice vyprodané a vytleskané vestoje.
Č. BUDĚJOVICE – Novoroční repríza sklidila znovu nadšený ohlas, přestože se inscenátoři museli na začátku poprat s nenadálým technickým problémem týkajícím se zvukařské pozice. Nicméně, obecenstvo vyjádřilo nadšení ze stominutové inscenace, vpravdě kouzelné jevištní básně, kterou k Roku české hudby 2024 vytvořil choreograf Martin Šinták ruku v ruce s Tomášem Ondřejem Pilařem (režijní spolupráce, dále scéna společně s Vjačeslavem Zubkovem a světelný design s Petrem Baštýřem), Davidem Švecem (hudební nastudování a dirigent), Danou Haklovou (kostýmy), Zdeňkem Mládkem, Bélou Kérim Nagym a Annou Valasovou (asistenti choreografa).
Slovanské tance patří bezesporu k nejznámějším českým hudebním dílům a dají se označit za součást národního pokladu. První řadu osmi tanců zkomponoval Antonín Dvořák v roce 1878 pro tehdy oblíbené domácí muzicírování a sklidil nemalý úspěch i v zahraničí. Otevřel mu cestu do Evropy. Brzy dílo instrumentoval pro velký orchestr a za několik let přidal dalších osm tanců. Šestnáctero skladeb vychází z jedné ze základních forem lidové hudby. Zpracovává melodicko-harmonické a rytmické vzory hudební kultury slovanských národů. Oba jiskřivé symfonické cykly zrcadlí pestrost lidové kultury v jejích radostných, dramatických i melancholických odstínech.
K synovi přibylo baletní dítě
Skladatel se zprvu zaměřil na české tance (furiant, skočná, sousedská). Ve druhé řadě se objevuje také polonéza, ukrajinská dumka nebo srbské kolo. Do světa Dvořákových Slovanských tanců zavede diváka, pětiletého i stoletého, velmi jemná, až zářivě radostná a kouzelná jevištní báseň Martina Šintáka a Tomáše Ondřeje Pilaře. Jejich inscenace čerpá z tradičních folklorních prvků, které skládá do působivé divadelní mozaiky. „Velmi si cením, s jakou energií, odhodlaností a nadšením se choreograf spolu s asistujícím režisérem zhostili úkolu. Vzniklo opravdu dynamické a poetické taneční dílo, které má jasný dramaturgický oblouk,“ vyzdvihuje umělecký šéf baletu Lukáš Slavický.
Šintákova choreografie oživující pohybem stěžejní Dvořákovo dílo nepoužívá taneční kroky jednotlivých lidových tanců, ale pracuje s klasickým tanečním rejstříkem, jenž se inspiruje folklorem. Představení nesupluje reklamu lidového tance, zato nabízí publiku široký záběr do světa tanečního umění, výpravných kostýmů inspirovaných českými a moravskými kroji, i vybroušené scénografie. „Hudba Antonína Dvořáka je svým způsobem sama o sobě dějově ohraničená a každá část má jasný hudební vývoj, proto i naši inscenaci nese konkrétní dějová linka. Nechal jsem se vést jedinečnou hudbou a skrze ní vyprávím taneční příběh dvou mladých lidí doplněných dalšími postavami,“ říká Martin Šinták.
Bývalý tanečník, nyní choreograf, pedagog na Konzervatoři Plzeň, baletní mistr plzeňského Divadla J. K. Tyla, zakladatel Baletního a tanečního studia Move and Dance, kooperuje řadu let s Jihočeským divadlem, kde již před čtvrtstoletím hostoval jako tanečník. Po příchodu T. O. Pilaře do pozice uměleckého šéfa opery, s nímž intenzivně spolupracoval již v Plzni, přiložil ruku k dílu jako externí choreograf také v Českých Budějovicích. Slovanské tance se staly pod Černou věží jeho celovečerní premiérou. „Mám dvanáctiletého syna a tohle je takové moje první baletní dítě. Jsem za to nesmírně vděčný a troufám si říct, že vzniklo něco, co tady dlouho nebylo,“ sděluje s úlevou po náročné přípravě.
Toníku, rozhýbej se
Choreografie se musela citlivě přizpůsobit hudbě, neboť Dvořákovy skladby hraje orchestr Jihočeského divadla v původním tvaru bez sebemenších úprav. „Svým způsobem je to jednodušší, protože máte danou hudbu, na niž děláte choreografii. Strašně moc mi pomohlo, že jsme té úžasné symfonické hudbě doplnili děj. Přemýšlel jsem, jak to uchopit. Upřímně, kdyby lidé koukali na šestnáct po sobě jdoucích tanců, nastal by, s prominutím, nudný, dlouhý a nezáživný komponovaný večer,“ vysvětluje Martin Šinták propojení mistrovských tónů s jednoduchou dějovou linkou. Hlavní pár, dívka a voják, prožijí na jevišti kus života od prvního polibku po svatbu.
Čistá a svěží inscenace stojí na bezchybných výkonech profesionálních tanečníků, navíc dostává mimořádný rozměr aktivním zapojením dětí z Baletní školy Jihočeského divadla, jejichž přítomnost je milá a povzbudivá. Dvakrát se zapojí do děje rovněž kůň – loutka v měřítku jedna ku jedné. Obsluhují ho tři osoby, z toho jeden zkušený loutkoherec. Zdařilý technický výtvor spokojeně stříhá ušima a podupává si v rytmu symfonické hudby, dokonce povozí na hřbetu jednoho z malých tanečníků. „Není to jediný scénografický prvek, ale přiznávám, působil mi vrásky. Zpočátku nechtěl fungovat. Ve snu jsem koně Toníka prosil, ať se rozhýbe. Rozchodil se,“ líčí Šinták s úsměvem.
Choreografův jihočeský celovečerní debut podtrhuje zvláštní osobní vazba s proslulým skladatelem. Martin Šinták se narodil 8. září, ve stejný den, jako Antonín Dvořák. A rodiště obou mužů, Zdice respektive Nelahozeves u Prahy, dělí pouhých pětašedesát kilometrů. „Ano, je to pro mě velké pojítko,“ souhlasí umělec, jenž v Roce české hudby 2024 pracoval s dalšími dvěma Dvořákovými opusy. Podílel se na inscenaci opery Jakobín pro Jihočeské divadlo a v areálu Památníku Antonína Dvořáka ve Vysoké u Příbrami realizoval open air představení opery Čert a Káča. V hlavních rolích Slovanských tanců účinkují Sophie Debou / Jana Pecová a Sebastiano Mazzia / Paolo Terranova.
Ladislav Lhota
Foto Martina Root
Přidej komentář
Muzeum Kouzlo starých časů - Historické oděvy a doplňky 1850-1930
KULTURNÍ PŘEHLEDY PŘEDPOVĚĎ POČASÍ