V Galerii Dion proběhne výstava Aleše Pudila - ZOOM

Ales Pudil, Mandala, 2008, 130x130 cm, akryl pl.

02.01.2012 14:15 | ZOOM

V Galerii Dion v období 23. ledna až 9. března 2012 probíhá výstava Aleše Pudila

Současné výtvarné umění se vyznačuje prolínáním oborů, technik a tendencí, rozsáhlá škála forem se odchyluje od stylů pozdní moderny nebo je zcela opustila. V tomto duchu se proměnila i geometrická abstrakce (nebo chcete-li: geometrické umění) původně vycházející z konstruktivismu a neoplasticismu počátku 20. století, totiž poválečná vlna neokonstruktivismu 60. let. Nástup postmodernismu v 70. a následných letech přinesl neo-geo pohrávající si s geometrickými prvky ve stylu jazykových her, v dalším v tvorbě zesilují konceptuální ideje, až posléze: v naší přítomnosti, již hovoříme o jiné geometrii transformující geometrické skladby nejenom variačními a permutačními postupy, ale i různorodými koncepty (typu změn měřítek, filtrací a modulací barev, vnášením tvarových deformací atp.); často také zaznívají akcenty přenosů a citací děl i stylů autorů-klasiků. Na české výtvarné scéně představitelem takovéhoto proudu tvorby je právě Aleš Pudil.

Aleš Pudil (nar. 1961) se výtvarnou tvorbou začal zabývat již v mládí, jako mnozí další vyšel z tradiční krajinomalby, jejímž postupným redukováním na základní tvarosloví dospěl k hranicím geometrického výrazu (čímž i v pravém slova smyslu naplnil Cézannovo rčení „všechno v přírodě se modeluje podle tvaru základních stereometrických těles“), odkud již logicky nastal přechod k čistě abstraktnímu geometrickému výrazu. Po počáteční etapě tvorby víceméně klasických geometrických kompozic s variační hrou barev a s proměnami uspořádání základních rozvrhových struktur začal formu i obsah svých obrazů ozvláštňovat aditivním vkládáním dalších lineárních prvků, od výstupů jednotlivých autonomních obrazů přešel i ke komponování seriálových řad a jejich seskupování do významových celků, čímž tyto nabývají vyšší výpovědní modus. O umělcově kreativitě, jeho nezměrné představivosti a bohatství obrazových sdělení vypovídá i letmý výčet názvů a forem některých děl v časové posloupnosti: u obrazu Výpadek, 1991 v geometrickém rastru čtverců prochází větvící se linie výrazných žlutých linek (navozující v první úvaze představu elektrického výboje, jinak i plánů kritických cest, potažmo cest života), cestná idea je latentně obsažena i v Milky Way, 1992, v bílé lomené stopě probíhající vertikálně obrazovou strukturou. Řada obrazů je budována na základě kompoziční skladby kruhovitých výsečí s výraznými barevnými akcenty (Fragilie, 1992; diptych Vytržení, 1992), sériové řady tlumočí, i svými názvy, koncepty podobnosti (diptych Podobnost, 1992), principy vertikálního růstu (triptych Vzestupná tendence, 1992; Vzestupná tendence II., 1995) i tajemku (čtveřice Rébus, 1993, s otáčením téže struktury v obrazových polích). Ve vidu několika obrazů nacházíme i uplatnění stochastických struktur (Soukromý vesmír, 1993), z jejichž středu vyrůstá geometrický rastr; je tak tlumočena idea vyvstání vesmíru, potažmo řádu z chaosu. Naopak je i tlumočen vstup náhod a poruch do rigorózních geometrických staveb (Narušení struktury, 1996), do primárního plánu geometrického pozadí je i vpisován koncept biologického života (Krevní oběh, 1996; Nervová soustava, 1996). Jestliže velká část geometrických pozadí zmíněných Pudilových obrazů, jak jeho plošných struktur, tak třídimenzionálních iluzivních forem sleduje nepřímo příklad díla Viktora Vasarelyho (i s využitím teze, že „překrývání sítí vytváří pohybové efekty, které nás fascinují proto, že kmitavý fenomén je vytvářen pohybem očí“), pak umělec se přímo hlásí k odkazu jiného velikána avantgardy, představitele neoplasticismu Piet Mondriana (Mondrian – padělek, 1993; Mondrian – natočení, 1994). Aleš Pudil zde sleduje (ale někdy i rozšiřuje) barevnou škálu originálů a traktování jejich linií (konfigurací křížících se a překrývajících se vertikál a horizontál), osobitými transformacemi však udává dílům významovou odlišnost (Mondrian – deformace, 2000), rozvíjí je i do prostoru (Mondrian – konfrontace, 2003, i umělcova instalace v rámci I. pražského bienále v NG), v sestavách vzdává hold Mondrianovu odkazu (Od kříže k Mondrianovi, 2009). Od konce devadesátých let do dneška je patrný vzrůst umělcova osobního zájmu i o metaforické poukazy k prožitkům života (Poezie pro sametový pokoj, 1999), o tlumočení společenských otázek až v kritickém pohledu (Nenič mé kruhy, 2003; dvacetidílná sestava Od Krista k nám, 1999, od prvních světle barevných dílčích kompozic postupně tmavnutím dospívá až k černé ploše), vyšší ideová, až metafyzická hlediska tlumočí duchovní pojmenování obrazů Domácí oltář, 2008 či Tibetská mandela, 2008.

Výstava Aleše Pudila v Galerii Dion nese název ZOOM, vyjadřující jeden z dominantních principů transformačních postupů v umělcově tvorbě. „Zoom“ znamená stoupat nebo také přibližovat, ve specifikaci optických zařízení proměnu ohniskové vzdálenosti, v praktickém pohledu míru zvětšení. Umělec takto: přibližováním k obrazu, změnou zorného pole a tím i měřítka obrazové výseče, dociluje rozvoj původní kompozice v řadu stále elementárnějších obrazců, probíhající výběr vede nejenom k redukci ohraničených polí, ale i k filtraci barev a to až k mezi konečných monochromních ploch. V tomto principu je komponována hlavní stěna výstavní síně: instalací obrazového diptychu a triptychu na bázi vydělování změnou měřítek; další prostor síně, její výstavní plochy, je vyhrazen pro výběr děl z posledních let. K těm nejnovějším patří rozměrná kompozice (zamýšlená jako autorův hold dedikovanému umělci) u níž z průrvy předního plánu geometrické struktury vystupují typické linie děl Zdeňka Sýkory.

Dílo Aleše Pudila představuje otevření se světu výtvarné geometrie, či lépe: světu viděnému prizmatem geometrie. Jeho tvorba, čerpající, jak bylo již řečeno, z neutuchající nápaditosti, uplatňuje postupně figury transpozic v rovině a prostoru (viz na příklad Posunutí, 1994; Rotace I a II, 2000; Rotace, 2004), využívá přenosu významů metaforou (Rozpad I – V, 2000; Prasklina, 2000; Zelené pole, 2009; Modrá a červená na černobílé, 2002) i alegorií (UFO, 1994; Nova I, 1994; Sudoku – Rozehraná partie, 2008), stále novými experimenty: obrazy odhaluje potencialitu zvolených postupů, citacemi a obrácením se ke klasikům nechce „stírat rozdíl mezi originálem a replikou“ (Jean Baudrillard), ale vytvářet nové interpretace klasických forem. Používané akcentace, deformace, hybridní míšení a křížení významů, reference k vyšším ideovým hlediskům, to vše od nás vyžaduje a umožňuje čtení ve více vrstvách, vede nás k rozvoji vnímání a myšlení. Jacques Derrrida ve své filozofii dekonstrukce tvorbu nevidí jen jako neomezenou hru, ale přístup k existenci; struktura má centrum, jež zůstává nedotčeno, od znaku a významu procesem označování spějeme k signifikaci „transcendentálního označovaného“. Aleš Pudil takto: hrami skladeb znaků, jejich tvarů a barev, odhalováním jejich jinak často marginalizované potenciality, otevírá další možnosti vidění světa, spatření jeho podstaty.